|
Akce Bílá holčička
Jelikož nikdo nic o této akci nenapsal, uvolnil ze své hlavy několik
myšlenek, které se tam poschovávaly z týto pařby. (Autor varuje: asi
nejsou všechny pravdivé, ale životu bezpečné jsou určitě.)
Jako správný překupník zubních kartáčků jsem nestíhal sraz na Bílou
holčičku. Protože jsem řešil jinou důležitou zakázku s názvem:
„Přísně tajné: Obrok“. Tato zakázka mě stála 2750 Kč, a proto jsem
neváhal a hned po vyřízení jsem si vyrazil vydělat peníze na Bílou
holčičku. Jak? No přece: prodejem zubních kartáčků. Můžete se divit,
že je taková sháňka po zubních kartáčcích, a že se dobře prodávají.
Ale ve skutečnosti kartáčky ukrývaly daleko důležitější zboží…
K předání kontrabandu (kartáčky za prachy) mělo dojít v brněnském
parku v Lužánkách. Jakožto výrobci a zároveň překupníci jsme měli co
dělat, nejdřív jsme totiž inkriminovaný materiál předali nějaké
skupině, která vypadala, že na těch kartáčcích je závislá a
zinkasovali prachy. (Nechápu jak může být někdo závislý na
kartáčcích?) Ale prachů z toho bylo hodně. Všechny jsme měli ale podle
instrukcí odevzdat nějakému šéfovi, jehož identitu jsme neznali, jen jsme
měli časový údaj, kde se s ním máme sejít.
Jak už to tak bývá, kde se prodávají kartáčky, tam se musí objevit
i poldové. Takže nás začali honit. My jsme už žádný kartáček
neměli, takže jsme „švestkám“ jenom mávali prachama před vočima a
oni na nás nemohli. Zato ostatní skupiny, které si měnili další věci
mezi sebou, tak ty nevěděly, kde jim hlava a členové stojí. Jedni měli
dokonce takový strach, že to vzali přes park až k vážené instituci,
zajištující nejstarší gymnaziální vzdělání v ČR. Nepochopil jsem,
proč si vybrali zrovna tuto instituci, snad ji chtěli zkompromitovat ve
světle toho, že měli u sebe inkriminované kartáčky, po kterých šla
policie. Mezitím jsme my objevili podezřelého pána v dlouhém kabátě,
který vypadal, jako náš šéf!! Tož, dostatečnou kvalifikaci na to měl,
prej je nějakým krajským hospodářem nějaké podivné organizace. Beztak
určitě spojené s těžkými machinacemi peněz a různých zajímavými
peněžními operacemi. Proto jsme se rozhodli milého šéfa ošulit a nedali
jsme mu celou částku, co jsme dostali za kartáčky. Uf, nepoznal to.
K překvapení nás všech si dal zavolat všechny skupiny (celkem jich tam
bylo asi pět: překupníci, výrobci drog …ehm, teda kartáčků, policie,
bezdomovci a další havět). Ostatní skupiny mu odevzdaly prachy všechny.
Takže jsme byli jediní, co si nechali nějaké peníze. Ale to v tu chvíli
to nebylo podstatné, protože jsme se dozvěděli, že ŠÉF našeho šéfa
potřebuje pomoc. A to od nás všech. Takže jsme mezi sebou válčili
zbytečně.
Po dlouhé a strastiplné cestě jsme se ocitli před jedním nejmenovaným
internátem na Veveří s názvem PETRÍN (teď už jmenovaném). Tam nás
přivítal nějaký výstřední milionář, který tvrdil, že je chudý jak
kostelní myš. (To sako, co měl na sobě, asi zapomněl prodat.) Proč
chudý? No protože, jak jsme se dozvěděli, jeho milá, krásná, malá,
copatá dcerka byla unesena nějakými kuvajtskými fanatiky s názvem
půlnoční záře, měsíc či srp nebo jak se ti šašci jmenovali. Nebylo
důležité jméno, ale byla důležitá událost, která se stala. A tou byl:
ÚNOS. Únosci byli zřejmě velice chytří, protože poslali přes mail
natočené video, které jsme měli možnost shlédnout. Požadavky byly
jasné: hodně prachů a dvě kofoly k tomu.
Dali jsme se hned do práce. Do jaké práce? No přece: shánět prachy na
výkupné. Každá skupina dostala indicii, která odkazovala na místo, kde by
nějaké penízky mohly být. A tak začal velký hon na peníze, ano, na to,
kolem čeho se dnešní svět točí. A jak jsme nakonec poznali, není to to
nejdůležitější. První indicii jsme rozluštili tak, že jsme svíčkou
odhalili na papíře napsaný text neviditelnou citrónovou šťávou. Tím
jsme dostali krátkou zprávu, kde byla popsaná cesta, kam se máme dostavit,
a to stylem:
Pepíčku kdy vznikla Československá republika? To prosím nevím, paní
učitelko. A jak to, že to nevíš? Protože jsem si včera hrál na
pískovišti se „sousedovic Janičkou“.
To bylo vše. Ale nám to stačilo, z toho nám totiž došlo, že se máme
odebrat na náměstí 28. října k pískovišti. Tam jsme si zaskákali se
švihadlem se „sousedovic Janičkou“. A ona nám za odměnu dala bonbón a
další zprávu. V této zprávě byly dva obrázky, u kterých jsme měli
najít 10 rozdílů. Těch deset rozdílů bylo 10 písmen, které po
různých permutacích daly název ulice, a to Smetanova. Na papírku byla
nakreslená ještě telefonní budka. A byli jsme doma!! Tedy spíš u budky.
Tam jsme našli jména lidí, kteří bydleli v domě, který měl podnik
s otevírací dobou, kterou jsme měli napsanou. Tento podnik jsme měli
najít a následně v něm schrastit podivnýho borca, který prodává
výherní losy (hurá, peníze!). Nejdřív jsme pobíhali chaoticky po okolí,
až pak někoho napadlo v tomto chaosu najít systém. Protože skoro každý
chaotický systém se dá popsat nějakou nelineární funkcí, tak jsme se
dali do počítání… Tedy lidsky řečeno: do přemýšlení, a z toho
vznikl nápad: když už jsme byli u té budky a byl tam telefonní seznam,
což takhle se podívat do toho seznamu, kde ti lidé (co jsme měli jejich
jména) bydlí. Hups, a ono to vyšlo. A tak jsme se vydali na „tah“
(pařbu) do Modré čajovny (moc modrá není, jen sklepní). Zde opravdu byl
náš prodavač losů. Jenže on chtěl za losy peníze, ale ne ty, o které
se hrálo, ale ty doopravdické! Tož tak jsme se poradili a po prostudování
teorie her a teorie optimálního rozhodování a pobavení se o filmu:
ČISTÁ DUŠE a o Nashově rovnováze, jsme se rozhodli, že náš největší
boháč (bratr Divoš) zaplatí za losy 100 korun českých. Schrastili jsme
za to docela dost losů a nakonec nám byla vrácena i ta stovka. Z toho
poučení mějme: Kdo nešetří, tomu se vrátí vše, co prošustroval, a
ještě dostane navíc. (Upozorňujeme, že tento teorém platí jen mezi
skauty a slušnými lidmi). Po dalších takovýchto úkolech jsme byli
odvoláni k Bílému domu (nebyl to ten ve Washingtonu, ale nám stačil). Tam
jsme se dozvěděli, že zde hra končí pro některé z nás. A ty některé
z nás jsme museli vybrat. Vybírali jsme je podle toho, kolik kdo použil po
cestě nápověd (každá skupina měla ke každému úkolu nápovědu). Toto
počínání nám bylo osvětleno tím, že ŠÉF potřebuje opravdu ty
nejlepší. Já jsem byl ve vyvolené skupině profesionálů. A tak jsme se
my, profíci, odebrali s patřičnou pýchou k ŠÉFOVI. Pěkně jsme se
usadili a čekali, co se bude dít. A že se toho nedělo málo, to dokládá
naše překvapení, když nám ŠÉF řekl:
JSTE ZAJATI. A vytáhl bouchačku a namířil na nás. Nejdříve jsme si
mysleli, že se z toho chudák zhroutil, ale jak na nás vytáhli bouchačky
i jeho „gorily“, tak jsme pochopili, že je někde chyba. Někteří
z nás začali aplikovat matematické modely na danou situaci, ale po
konstatování, že na šílence řídící se kvantovou teorií indeterminismu
jsme prostě krátcí, se nám dostalo vysvětlení:
ŠÉF = šéf teroristické skupiny půlnoční měsíc nebo jak se jmenují.
To pro nás byl velký šok. My! Profíci! Se necháme takhle napálit! Nezbylo
nám nic jiného než poslouchat jejich fanatické kecy, že za nás teď
dostanou o tři kofoly navíc. Kam jsme se to dostali, nestojíme ani za
čtyři kofoly. Hned poté nám zavázali oči, ruce a začali nás odvádět
někam ven. Nepomohlo, ani když jsme se k nim chtěli přidat a stát se
členy jejich teroristické skupiny. Když už jsme byli asi skoro všichni
venku. Najednou se ozval křik a začal strašný zmatek. Někdo nám začal
přeřezávat pouta a strhávat šátky z očí. Kdo to byl? No přece: naši
kolegové, kteří museli skončit před Bílým domem, kterým se jaksi něco
nezdálo. Z toho poučení mějme.: Nejlepší profesionál je ten, který se
za Vás obětuje (platí ve stejných podmínkách jako první rada). Po tomto
úžasném obratu jsme teroristům dali co proto a v poklidu se
rozešli domů.
Zapsal: Honza Nehyba
Zpět na Bílá holčička
|
|
