|
Akce Bílá holčička
Sešli sme se 25. 2. 2005 přesně o půl šesté (myslim) před
Jaroškou. Akorát už sem zapomněla kdo. Ale všichni sme s sebou měli tu
věc. Zubní kartáček s…
Za chvíli kolem nás prošla nějaká slečna, která rozdávala letáky.
Chuděra. My sme měli volno a ona byla v pátek večer na brigádě.
A úplně čistě náhodou byl v tom mým letáku nalepenej symbol Bílé
holčičky s odkazem na protější dům. A tam sme našli zprávu. Chvíli
po šesté sme se měli sejít s dealerama v parku v Lužánkách. Mělo
dojít k předání… Předali sme si to ale moc brzo, takže sme jim museli
vrátit prachy a oni nám kartáčky. Něco se na nás chystalo. Bylo mi to
jasný už od začátku. Jen co sme si to předali podruhý (tentokrát už ve
správný čas), sesypala se na nás tlupa roztřesenejch feťáků. Měli
absťák. Ale my už sme byli čistí. Měli sme svý prachy a nikdo by u nás
nic nenašel. Feťáci nás chvíli honili a pak přiběhli policajti a tak tak
sme se vyhli nepříjemnostem. Když sme se vrátili na původní místo, celí
dotrhaní od křoví a ostružiní, který sme potkali na útěku, čekal na
nás už bankéř či kdo to byl, vzal si od nás prachy a zavedl nás
k Velkýmu šéfovi. Velkýmu šéfovi unesli teroristi dcerušku a
potřeboval peníze, aby ji vykoupil. Radši sem mlčela, ale bylo mi divný,
jak se chovali ti teroristi. Jeden mi nápadně připomínal Velkýho šéfa.
Pak sme dostali mapu a dopis psanej neviditelným písmem. S pomocí ohně sme
ho rozluštili a vydali se za dalším dobrodružstvím. Na Moraváku na nás
čekala zpráva odkazující na park na náměstí 28. října. Tam byla
holčička skákající přes švihadlo. Museli sme si s ní pohrát. Nechápu
ty rodiče, že ji nechali samotnou potmě v parku. Dala nám bonbony. Byly
dobrý. Poskládali sme z nich slovo ,,kolotoč“ a na kolotoči kousek
opodál opravdu byla zpráva. Luštili sme ji celkem dlouho, ale nakonec se
nám to podařilo. Na Smetanové měla být telefonní budka a tam sme se měli
dovědět víc. Byl tam dopis se třema jménama, který patřili lidem
bydlícím v domě s ňákým záhadným podnikem. Zlaté stránky řeší
každý problém a tak sme se díky nim dostali do Modré čajovny, ve které
sme získali další peníze a taky folii. Přiložili sme ji na mapu a
ukázalo se nám zakřížkované místo – informační tabule na České
s číslem. Číslo představovalo Kostel sv. Tomáše. Tam sme našli
vystřihovánku, se kterou sme si nakonec poradili. Poskládali sme šest
malých krychliček (kvůli nedostatku lepidla sme je museli slepit
žvejkačkama – bylo to trochu sladký), ale vyluštit sme to už nestihli,
protože nás vyšší místa povolala k Bílému domu, kde sme se shledali
s ostatníma. U Bílého domu čekala Mirka Dušínová. Za každou
otevřenou nápovědu sme museli obětovat ňákej počet člověků. Já sem
se obětovala. Cítila sem, že se děje něco nekalého. A mé předtuchy
byly oprávněné. Když ostatní odešli, prozradila nám Mirka Dušínová,
že odhalila lest Velkýho šéfa – totiž, že prachy chce pro sebe a nás
se potřebuje zbavit. Museli sme zachránit naše kamarády. Bylo to
dramatický, ale s Mirčinou pomocí sme vnikli do budovy, kde měli být
naši kamarádi zneškodněni a osvobodili sme je. Na poslední chvíli.
To je asi tak všechno. Možná sou to jenom fakta, možná sem si to vymyslela,
ale nechávám to tak, jak to je a nic na tom měnit nebudu.
Pozn. Za veškeré chyby může počítač
Zapsala: Katuš
Zpět na Bílá holčička
|
|
