|
Vymazaná škebla – 20.–21. ledna 2006
Sotva byl náš tým inženýrů v 18:30 kompletní a naložili jsme bágly
do auta, přišel k nám týpek s deštníkem a oznámil, že jsme
očekáváni bankéřem (resp. bankéřkou) u planetária, kde snad dostaneme
prachy za stroj, který jsme vyrobili. Tak jsme tam šli, ale bankéř byl
zaneprázdněn. Byli jsme nuceni 20 minut bojovat o svůj patent
s konkurenčním týmem E. Proklatě dobrým – stejně, jako my. Skončilo
to remízou.
Pak jsme dostali obálku a lístek, kde se po spojení čísel objevila
mašinka. Docvaklo nám, že musíme na Hlavňák. Doufali jsme, že tam,
v úschovně zavazadel, skříňce č. 56, budou naše peníze. A ono ne. Že
prý musíme najít harmonikáře. Ve zprávě stálo doslova: „Hledejte zde
harmonikáře“. To, že se článek se šifrou týkal Staré radnice, jsme
vesele ignorovali. V důsledku toho jsme půl hodiny marně procházeli
nádraží a okolí. Nakonec jsme zavolali na SOS linku a poklusem zamířili
ke křivé věžičce.
Bezdomovec v kulichu a vaťáku nám zahrál zprávu v morseovce, ale až
poté, co mu všichni hodili 20 korun.
U morového sloupu na Svoboďáku nám slečna v červeném kabátě odmítla
pomoct, dokud neodkrokujeme obvod náměstí. Vyšlo nám asi 600 kroků. Pak
nás poslala zpátky na nádraží.
Člověk, na kterého jsme narazili před hlavním vchodem, nás upozornil, že
je velice nebezpečné se takto shlukovat, protože nás nejspíš hledají
nájemní vrazi, a proto jsme se až do 20:50 tvářili hrozně nenápadně.
Ve 20:50 jsme se shlukli i se skupinou E u telefonních budek a ten podezřele
se tvářící člověk nás odvedl do vlaku. Nenápadně, samozřejmě.
Z vlaku jsme vypadli (my z Fka) hned na první zastávce –
v Židenicích. Tam jsme po několika nevraživých pohledech místních
feťáků a po krátkém rozhovoru s panem nádražákem objevili
zdeprivovaného Honzu N., kterého prý zmlátili (nebo alespoň chtěli) lidi
z firmy, pro kterou jsme postavili stroj času.
I při svém žalostném stavu nám zvládl dát zajímavou šifru: písmenka,
z nichž některá byla magnetická a některá ne. Zde přišel ke slovu
magnet, který byl v naší obálce. Bez problémů jsme vyluštili slovo
kostel. Otázkou ovšem bylo, který. V okolí byli totiž tři. Ale Honza
nám poradil, že ten, který je u vojenské nemocnice. Když nám pak ještě
vysvětlil cestu jeden místní občan, bezpečně jsme došli
k zábrdovickému kostelu. Zde byl na dveřích vzkaz (taky byl napsán dost
nenormálně), že máme zvonit na faře na kancelář. Zvonili jsme, ale bylo
nám řečeno, ať radši zazvoníme na první patro. I stalo se a otevřela
nám Potápka.
Na notebooku jsme shlédli prezentaci z našeho CD z obálky. Zhruba o tom,
že náš stroj, který vidí do budoucnosti, způsobí válku a zmar a tudíž
bude nejrozumnější ho zničit.
Následoval přesun k Domu umění, kde jsme dostali razítko. To jsme natiskli
na papírek z obálky a rázem vznikly dvě masky – symbol divadla.
Přešli jsme tedy k Mahelovu divadlu a u okapu propojili světelné paprsky
v šifře. Získali jsme tím informaci, že v 7 a půlce máme žádat
bochánek. Slečna u barového pultu byla moc milá, ale za bochánek chtěla
škebli. Dostala, co chtěla, škebli jsme náhodou měli v obálce taky.
Když jsme bochánek rozřezali na kusy (a následně snědli – byl moc
dobrý), našli jsme plechový čtvereček a v něm zprávu, která nás
odkazovala na Knihovnu Jiřího Mahena. Tam nalezená, morseovková, dvakrát
zašifrovaná zpráva nás přesměrovala k JAMU.
Opět setkání se slečnou v červeném kabátě. Nabídli jsme jí čokoládu
a proto nám předala zprávu spolu s takovým průsvitným papírem. Bylo
jasné, že nějak souvisí s plošňákem z obálky. Nedávalo to však
žádný hlubší smysl. Po delší době strávené „luštěním
plošňáku“ nám slečna řekla, ať na to kašlem a radši se věnujem
zprávě. Stálo tam, že máme jít k prolízkám, co jsou nad Pellicovou.
Tam se máme spojit s ostatními týmy a dát dohromady ty průsvitné
papíry.
U těch prolízek jsme asi hodinu čekali na poslední 2 skupiny a dělali
hrozný rámus. Nikdo z okolních domů naštěstí nic nenamítal ani nevolal
policii. Pouze jakýsi pochybný pán na nás volal z vrchní cesty, že se ho
nemusíme bát a že nám nic neudělá. Nějak jsme ho nepochopili…
Když dorazili i ti poslední, dali jsme na sebe všechny 3 průsvitné
papíry a zespodu na ně posvítili baterkou. Vyšel nákres stroječku, který
jsme pak sestrojili ze součástek, které měly všechny skupiny
v obálkách. Začlo na nás červeně svítit číslo, na které jsme hned
zavolali. Mezitím se někteří snažili něco vykoumat z kusů plánu Brna a
zprávy, kterou jsme našli pod lavičkou. Nějak to nešlo a řekli jsme to
i hlasu v telefonu. Ten nás pobídl, ať bez váhání jdeme ke kostelíku
na Pellicově ulici.
Dovnitř kluboven za kostelem jsme byli vpuštěni, když jsme řekli heslo
„Svojsík“. Byl tam ten pekelný stroj. Co se sním dělo dál nevím, ze
zadních řad v tom těsném prostoru toho nebylo moc vidět. Podle všeho to
zničili. Za odměnu jsme dostali pamětní lístky. Pak jsme se přesunuli na
Křídlovickou do školy, kde proběhlo shledání s batohy, promítání
filmu „Výplata“, natočeného podle téhle naší hry, a pak ještě
poděkování všem. Při tom se i jedlo a pilo.
Pro zájemce se pak ještě pouštěl film Terminál a ti ostatní pařili Bang!
(asi do šesti), tancovali anebo si jen povídali. Ráno (tak kolem osmé) jsme
se museli začít balit, protože ve škole začínal zápis do první třídy.
Postupně jsme se loučili a odcházeli.
Takže takhle vypadala akce Vymazaná škebla pro tým ve složení: Roman,
Apríl, Marťa, Michal a já.
Zapsala Jana
Zpět na Vymazaná škebla
|
|
