|
Poslední oliheň (24.–25. 2. 2012)
Sedě jako v cele, ostatně každé noci, kdy se mělo něco dít, to
cítil, přecházel věštec ve své věži. Slyšel každé otočení
ozubeného kola v hodinovém stroji, každou kapku přeběhlou po skle okna,
či změti kroků dolehlých zpoza zdi. Přejel prsty po desce stolu a než se
prsty vzdálily, ještě zabubunoval polštářky prstů o jeho povrch. Tak se
podívejme, co že se to děje.
Zaleskla se, jako čepel vrahovy dýky, pak se uvnitř objevily výjevy, které
snad nikdo jiný ve svém životě nezahlédl. Potemnělá garáž nyní
skrývala před svitem slunce velké množství havětě, které se přes sebe
mlelo a vůbec dělalo velkou neplechu. Několik z nich se tvářilo stejně,
nakonec se však ukázalo, že každý jiné drápy má, takže se všechny
krysy, ropuchy, žáby, holubi a hroši rozutekli, každý do jiného kouta a
jiné díry. A tak se všechny tyto kanálové existence odebraly rozkládat
nevinnou společnost.
„Proč jen jsou tak zlí?“ ptal se věštec sám sebe. Ale věštec
nezasahoval do jejich záležitostí. Krysoholubi ani Hrochupy, nikdo z té
havěti Švábomyší či Prasopsů, ba ani Červokoči. Nikomu z nich nikdy
nezasahoval do revíru. Přicházeli za ním, on za nimi ne.
Pak chvíli pozoroval, jak se pachtí městem a vydírají nevinné duše,
tahají ze smetišť zašantročené věci, nebo přímo z veřejných zdrojů
tahají to jejich potřebné. Zakroutí hlavou a pak se zhroutí do svého
křesla. Ještě se na okamžik opře o hůl, ale nakonec ho spánek přemůže
a on se pohrouží do malého spánku.
Klapaly jejich tlapky po dlažbě, z křídel občas odpadlo vypelichané pero.
Hrnuli se k věži, všichni. Skoro beznadějně, když neviděli žádná
světla, avšak doufajíce v nějaký úspěch. Jeden z nich vztáhl ruku,
když stanul před dveřmi vedoucími do věštcova obydlí, ve snaze, by na ně
zabouchal. V tom se dveře rozlétly a tam stála postava, jež oblečena ve
zvláštní oděv všechny zvala dál. Trochu vyvedeni z míry, avšak
vědouce, co potřeba, se nahrnuli dovnitř jako smečka. Pro toliko zvířeny
tu bylo trochu více… útulno.
Zraky se točily k němu, neboť kvůli němu zde všichni byli, díky tomu
nějak zapomněli na svoje starší sváry. Neboť oznámiv jim nutnost splnit
úkoly, poznali, že budou muset ukázat to nejlepší v nich. Museli projevit
odvahy a moudrosti kus, když pak stoje na vrcholu věže, kde vítr vál svoje
cesty, doslechli se sídlo jejich ploužení, s radostí se rozutekli tím
směrem.
Ještě než ulehl na své lože, věděl, že tato noc bude osudná. Několik
se jich zraní, jiní zahynou, ale že jediné, co mu do očí vpravilo slzy,
bylo zničení olihního rodu. Možná se poučí a příště se zeptají
správnými otázkami.
Haplo
Zpět o úroveň výš
|
|
